Kateřina - "Studovala jsem vysokou školu..."

"Přispívám svým příběhem o neplánovaném těhotenství a o tom, jak se vše vyvíjelo dál.

Neplánovaně jsem otěhotněla v posledním ročníku VŠ. Bydlela jsem u rodičů, partner taktéž u svých. Měli jsme to k sobě velmi blízko (v rámci jednoho paneláku), takže jsme měli stejnou adresu, nikoliv ale bydlení. On s rodiči a bratrem stavěli rodinný dům, ale stavba byla (bohužel) teprve v počátku. Když jsem těhotenství zjistila, tak jsem začla počítat, na kdy bude vycházet termín porodu a zda je vůbec šance studium dokončit. Mělo to vyjít, ale tak nějak na těsno. Partner se k těhotenství (v té době asi víceméně poprvé, a bohužel asi i naposledy) postavil na moji stranu s tím, že miminko, i když neplánované, si necháme. Moji rodiče slíbili podporu s tím, že nejsem ani první a ani poslední, která neplánovaně otěhotněla a že se svět nezboří, když budu svobodnou matkou. Nabídli mi, že samozřejmě mohu u nich zůstat i s miminkem. Ne tak partnerovi rodiče Když jsme řekli, že nás bude o jednoho víc, tak jsem viděla ty pohledy značící - to si děláte legraci, no to nemůžete myslet vážně. Bohužel, nebyly to jen pohledy, jak se vzápětí ukázalo. Partnerův otec to řekl: není na to vhodná doba, barák není ještě dostavěný, počkejte s tím tak rok a mějte mimčo, teď ale ne. Potrat by byl nejlepší. Polilo mně horko, a srdíčko se rozklepalo, že bych měla miminko, byť zatím velmi maličké, zabít a dát pryč, jen kvůli tomu, že barák nestojí, a začít se, dle slov tchána, snažit o mimčo až o rok později, až bude barák stát (jak se později ukázalo, nebyl by to rok jeden, ale minimálně 3, než bylo nakonec vše důležité v domě hotovo). Partner se postavil na moji stranu a otci vysvětlil, že si miminko necháme, v té chvíli to byla úleva. Následovaly otázky, jak to bude dál, jak si to představujeme. Jak? No vlastně víceméně stejně jako dosud s tím, že nás prostě bude o jednoho víc u nás (u mně) doma. Někdy v době, kdy jsem byla ve 4. měsíci, přišel partner s nápadem na bydlení u jeho babičky v domu - v jednom ze dvou pokojů. Myšlenkou jsem moc nadšená nebyla, cestovat přes celé město do školy, být s babičkou, která nebyla zrovna dle mých představ, mít tam psy, kteří nebyly zrovna vychovaní a mohli do domku všude... Zastali se mně rodiče s tím, že je třeba dokončit školu v klidu a pohodě, když už jsem těhotná, tak aspoň ať mám nějakou výhodu. Partnera to zaskočilo, i moje rozhodnutí zůstat u rodičů, a nějakou dobu se mnou dokonce ani mluvit nechtěl. Nakonec jsem školu s úspěchem dokončila, a bezprostředně po zkouškách nastoupila na mateřskou dovolenou. S pořádným bříškem absolvovala promoci a krátce potom i porod, u kterého byl i partner. Narodila se dcera a u porodu tatínkovi prý porodní asistentka řekla: tatínku nezlobte se, ale to je celá maminka. (A do dneška to je celá maminka). Po 14-ti dnech se začala plánovat i svatba (slova žádosti o ruku, ale nehledejte, nic moc pěkného a příjemného to nebylo, ale co už se nadělá) a tak se z nás stala rodina. To, že manželství nevydrželo, ale nebyla chyba toho, že jsme měli dítě neplánovaně, ale vše je o lidech. Dnes jsem ráda, že mojí princezně už je 12 let, je z ní správná puberťačka a já si ji tenkrát vybojovala jako moji "Princeznu Elišku". Před časem se jí narodil nevlastní bráška (plánovaný) a je to ta nejlepší sestřička, jakou by mohl mít. Děkuji za to, že je mám oba, protože jsou smyslem mého života. Vidět jak roste a jednou bude mít svoje děti je krásné a člověk se zvládne přenést i přes to občasné (pubertální) "já Tě nemám ráda", kdy druhý den mě obejme a řekne: jsi ta nejlepší maminka na světě Myslím, že kdybych se rozmyslela tenkrát jinak, že by mně ještě dneska zabolelo u srdce, když by malý bráška neměl svoji velkou sestřičku - občasnou chůvičku. Jedno vím jistě - rozhodnutí nechat si mimčo, bylo nejen na mě, ale i partnerovi a nebýt podpory rodičů, toto by se zvládalo podstatně hůř. Ale pokud je nějaká možnost, jak to udělat, tak i přes počáteční rozpaky rodiče obvykle velmi rádi pomohou, protože ví, že to je jejich vnouče, které roste v bříšku."

Kateřina, 24.1.2013